Seberozvoj je podmínkou naplněného života. Náš život na zemi podléhá entropii, jinak řečeno, rozpíná svůj obsah. Od narození jsme „rozvíjeni“ – napřed rodinou, školou, vrstevníky. Později přebíráme aktivitu a rozvíjíme se sami. Důvody jsou jasné. Je třeba „držet krok s pokrokem“, abychom přežili, v lidské společnosti i „singl“. A tlak na to „vědět, rozumět, umět“ se zvyšuje. Skoro jako hranice odchodu do důchodu.
Nejsme bláhoví a proto nemusíme mít všechno. Jenom … kde bydlet, co jíst, co obléci a být zdraví. A mít trošku radosti ze života. „Radost ?“ opáčilo by hodně z nás. Nejvíc těch, co jsou v produktivním věku na začátku. Mají zpravidla nedostek financí a děti k tomu.
Trochu jinak jsou na tom ti „ve středu“. Ještě pořád pečují o děti, ale mnohdy už i o rodiče, kteří začínají „své původní děti“ (ty dnes dospělé a produktivní) potřebovat. Přinejmenším jako zdravé dospělé parťáky. A později jako pomocníky a pečovatele, neb se začnou dostavovat komplikace stáří … emoce, zklamání životem …. a posléze nemoce. Vše je najednou naléhavé a život otravující.
Ti na konci produktivního věku už mají děti velké, samostatné a plné síly, ale ouha, ony na nás nemají čas. Rozlady, v horším případě skutečné nemoci, se u nás hlásí naléhavěji. Mysleli jsme, že „to dáme“. A ne.
Kde se stala chyba? Hledáme, snažíme se nepodlehnout panice. A řešení nácházíme. Sice kulhající, ale je to řešení – prostě a jednoduše delegujeme pravomoce. Naše pravomoce!
Na školu, aby byla zodpovědná za vzdělání našich dětí, na lékaře, aby byli zodpovědni za naše zdraví, … na lékárníka, který poradí lék, když nemáme čas na doktora. Kadeřnici učiníme odpovědnou za náš účes a švadlenu za oblečení, maséra za naše záda …
Míra delegování se ovšem řídí odměnou, na kterou mnozí nemají nebo jen občas.
Li- na odměnu máme, ušetříme čas, ale současně ztrácíme autentičnost a stáváme se „produkty těch druhých“, odcizeni sami sobě.
Ztrácíme kontkat se sebou, s blízkými i dalšími okolo, protože přestáváme rozumět sobě i navzájem. Nevíme, proč mají naše děti ve škole problémy a ani nechceme vědět ! Ztrácíme vlastní vzhled neb jsme takoví, jak nás „oni udělali“. Jen to, při nepovedeném výsledku, okomentujeme povzdechem, že máme blbou švadlenu nebo kadeřnici.
U zdraví je to obtížnější. Lékařům věříme a spoléháme na ně zcela. Svěřujeme jim to nejcenější, co máme – tělo, popřípadě duši. Sami jsme na nemoc krátcí. Nemůžeme nic. Nemůžeme, protože je přece samozřejmé, že lékaři jsou nezpochybnitelnými odborníky. Takto jsme naučeni a dnes i legislativně „určeni“. A tak se najednou stáváme dětmi. Nemáme vědomosti, nemáme zkušenost se sebou a proto ani názor. Nemáme si podle čeho vybrat … „co ano a co ne“ … bez lékařského doporučení. Jsme opečovávaní ne-mocní.
Delegování pravomocí-činností, které máme dělat sami, je varianta, jak neztratit krok. Jenže důvodů, proč se ocitáme „mimo stav zdraví“ je mnodem více.
Zdraví nastavuje nejen rodina svou péčí či tlak společnosti svým výchovným mocenským vlivem. Ve hře je i dědičnost a my sami. Způsob života, který vedeme, je kombinací mnoha činitelů, které nás utvořily a kterými jsme se utvořili. Svou podmíněnost okolnostmi se snažíme nějak zpracovat a přijmout, vtěsnat se do nastavených parametrů. Přizpůsobujeme se … mnohdy přes míru a často proti zdravému rozumu. Rezignujeme na věci, které jsme chtěli, protože, … odkládáme sami sebe někam hodně daleko, abychom sami sebe nerušili v tom, co děláme a mohli „to“ dělat dál, protože … je to potřeba … takto se to má … slušný člověk tohle přece dělat musí … Bylo by zajímavé vydat „Sebrané důvody“ proč žijeme jak žijeme a ne tak, jak bychom chtěli či měli.
Odcizili jsme se sobě a proto i přírodě a to je snad ten největší zločin na nás samých. Příroda zůstane (díky Bohu), ale co my ?
Jen trošku pootevřu, co se děje
- potlačené obsahy v psychice se manifestují vně, v našem těle, … v postoji, gestech … síle hlasu,
- v naučených vzorcích chování, které potlačení kompenzují, abychom “to ustáli“
- v psychickém nastavení se manifestují třeba ve snech, … náladách, jejich střídání nebo neměnnosti.
- … v přáních a třeba ve falešném „já“, kdy konáme zcela jinak než kdybychom byli sami sebou
- a celé toto pracně zbudované „naše“ nastavení, pokud jsme „mimo stav zdraví“, vyjadřujeme jako „nemoc“
Odpozorováním výše uvedeného a porovnáním s účinky homeopatického léku … z rostliny, živočicha, minerálu … se dostaneme k řešení.
Pokud homeo-lék vyvolá stejný obraz, který ukazuje ne-mocný člověk, je to „jeho lék na jeho stav“, nikoliv na nemoc. Homeopatie se homeopatiky snaží člověka dostat zpět do původního stavu, do stavu přirozeného, který k nám patří. Proto se říká, že homeopatie léčí celého člověka, nikoliv nemoc.
Nemoc se s celkovým zlepšením jaksi „sveze“, zlepší se, zmírní nebo zcela odezní.
Nikdo nás neučil „se vnímat“, popsat či nějak vyjářit vlastní stav. Ani fyzický, ani psychický.
Mnozí z nás ani nevědí, co je to být zdravý a jaké to vlastně je. I když … definice zdraví podle WHO se učí na střední škole. Pokud jsme u lékaře a nejsme ze zdravotnicky orientovaného prostředí, vyjadřujeme svůj stav citoslovcem AU, nebo slovy „bolí … škube … popřípadě příslovečným určením „jako v ohni“ nebo holou větou … „podívejte se pane doktore“ či „necítím nic“. A lékař je mnohdy za ty jednoslabičné odpovědi rád. Pacient ho totiž při vyšetření svými projevy ruší!
Z hlediska znalosti projevů našeho těla i psýché jsme negramotní. A kurzy první pomoci to nevyřeší. Je třeba systematického školního vzdělání od první třídy. Tak, aby děti znaly nejen popis kostry nebo pohlavních orgánů muže a ženy, ale aby byly schopny procítit, zachytit a jednoduše popsat situaci, kdy je nebo může být porušen jejich „stav zdraví“. Děti z orientu, Japonci, Číňané, … znají základní akupresurní body. Proč asi ? Proč ony ano a naše děti ne ?
Homeopatie se stavem zdraví zabývá. Má jiná východiska, než klasická medicína, ale pomáhá stav zdraví navracet. Šetrně, bezbolestně a v mnohých případech zcela a natrvalo. Už 250 let. Ve světě je uznána a používaná jako jedna z léčebných metod. Není pochyb, že účinná i když na vědecké potvrzení čeká. Je otázkou času, kdy bude věda, jak je dnes pojímána, schopna homeopatii potvrdit.
S „bílými cukrovými kuličkami“ jsem se seznámila zhruba před pětatřiceti lety. Díky lékařce, která ji už tehdy používala. Tedy „za totáče“, jak se dnes říká a upozorňuje se, že „to“ bylo zakázáno. Zdá se, že zákaz trvá i když komunismus, jako vládnoucí a ovládající systém, už ne. Dnes jsme svobodní, máme demokracii, ale zákaz homeopatie platí. Kdo tedy vládne ? Kdosi … někdo … kdoví kdo … jiný, ale podobně mocný.
Shodou okolností jsem měla možnost poznat homeopati blíže a studovat ji. Pod vedením člověka kvalifikovaného, mezinárodně certifikovaného a současně lékaře. Resp. v instituci, která nese název SAKH, tedy Slovenská akadémia klasickej homeopatie.
Chci se o to, co jsem dosavadním studiem získala, podělit. Čím mně obohatilo, v čem rozvinulo můj potenciál získaný vzděláním a profesními i životními zkušenostmi.
V následujícím odkazuji ke konkrétním poznatkům a dovednostem.
Naučila jsem se a učím, neb nejen v životě, ale ani v homeopatii „sebe-rozvíjení“ nekončí :
- nic nevědět a ničemu nerozumět, … jen … se dívat a vidět, poslouchat a slyšet … cítit
- pozorovat člověka, který se chce vrátit zpět „do stavu zdraví“ a oddělovat naučená klišé a úsudky, kterými druhé lidi zařazujeme do předem připravených „škatulí“. Dodnes se to učím.
- nevměšovat se do projevu druhého člověka, ale přitom být schopna zaznamenávat, co řekl
- nepřeceňovat ani nepodceňovat toho, kdo si přišel pro pomoc, nezatracovat ho ani nezahrnovat sympatiemi
- dívat se na něj jako na obraz, který nese ukrytou informaci o svém stavu, jeho symptomech a v důsledku i o homeopatiku, které k jeho stavu patří a umožní mu vrátit se do stavu zdraví
- vnímat a chápat zdravotní obtíž jako výraz ne-dobře fungujícího celku, celého člověka, nemocný orgán totiž není nemocný sám a izolovaně, protože nemocný je celek
- že je také nutno objasnit, co lze od homeopatického způsobu navracení člověka do stavu zdraví, očekávat
Projevy úzrdavy jsou totiž jiné, než u alopatického přístupu. Už proto, že když nemoc ustoupí, popřípadě zmizí zcela, přijdou i další změny – u „celého člověka“. Postupně se upraví jeho „třecí plochy“ s okolím i uvnitř jeho samého. Zmizí napětí a život se zharmonizuje. Což dotyčný jaksi neregistruje a mnohdy ani nevyhodnotí a neocení jako žádoucí změnu. Právě na tuto skutečnost je třeba předem upozornit.
– je třeba dodržet pravidla braní léku, což bývá dost častý problém.
To, co jsem se naučila, rozvinulo a zefektivnilo i mé dosavadní „zacházení“ se sebou. K dosavadnímu jsem přidala zejména :
- dovednost „chodit po vlastním těle“, lépe ho vnímat, i orgány v něm, ty hlavní
- rozlišovat horní a dolní, přední a zadní a pravou a levou polovinu těla
- to vše v co nejreálnějších představách i fyzických prožitcích
- rozlišovat křečovité stažení a uvolnění, v čemž mně pomohl Schulzův autogenní trénink i jiné typy uvolňování, které jsem si musela osvojit během dřívějších studií
- typy bolesti a jejich umístění
- místa, kde leží třeba úzkost nebo radost a ovlivňovat lepší prací s čakrami
- uvědomit si dech, jeho průběh a účinek a lépe ho využívat
- homeopaticky se popsat ve struktuře, v jaké to má dělat ten, kdo homeopaticky pomáhá
- zkusila jsem celý postup od odebrání případu přes repertorizaci po nalezení vhodného homeopatika
- uplatnila jsem homeopatika v případě úrazu, opaření, při pokousání hmyzem, štípnutí včelou, při úzkostných stavech a depresích, při projevech závislosti i silné viroze. Ve všech případech se osvědčila
- sledovala jsem navrácení se do stavu zdraví u „školních“, ukázkových případů
- seznámila jsem se s výsledky uplatnění homeopatik u spolu studujících kolegů a kolegyň
Sama na sobě jsem si odzkoušela, že některé naše stavy, jež nás informují, jak na tom z hlediska kondice a zdraví jsme, vůbec nevnímáme a určitě s nimi nepracujeme, např.:
- jak se cítíme v jednotlivých fázích dne, neb obecně známá křivka stoupající a kleasjící výkonnosti popř. pozornosti odkazuje na „průměrného“, typového a proto neexistujícího člověka
- co rádi a neradi jíme
- jak snášíme třeba chlad nebo teplo či vítr, klimatické změny, fáze měsíce, roční doby, …
- jaké barvy máme rádi, li milujeme pohyb nebo naopak klid a uvolnění na lůžku
- jaké sny se nám zdají, o čem, co jimi naše podvědomí sděluje
- jaké ambice jsme měli či máme ve společnosti a co konkrétně děláme
- jak se cítíme „ve skupině a jaké místo v ní skutečně máme
- jak ve skutečnosti jednáme, jakým způsobem „se uskutečňujeme“
- jakou roli v našem životě hráli rodiče … a mnoho dalšího
Pochopila jsem, že
– jsme neodmyslitelně propojeni se vším, co bylo a je Bohem stvořeno … od říše minerální, přes rostlinnou až k té zvířecí i lidské
– člověk v sobě nese celý vývoj, fylo i ontogenetický … což dokládají i vývojová stádia lidského embrya … a že z toho může těžit a mít prospěch
– nemoc je výrazem oslabené vitality po dleší době, kdy nerespektujeme přírodní zákonitosti a jejich potlačováním se snažíme vyhovět nárokům života dnešní společnosti v níž bohužel většina z nás reprezentuje tu část, která nemá „zdroje“
– homeopatikum správně vybrané a podané funguje jako podnět pro vitalitu člověka a až ta ho nakonec uvede do stavu zdraví.
Snad je z výše uvedeného jasné, že homeopatický přístup k člověku je na výsost individuální.
A správně vybraný lék, pokud pokrývá totalitu symptomů ne-mocného, vede k uzdravení, resp. navrácení do stavu zdraví, které je pro nás stavem přirozeným.
Ještě chci dodat, že
- jsem se během dosavadního studia systematicky seznamovala s posledními poznatky z oboru homeopatie, a to na mezinárodních seminářích, které vedli nejvýznamnější a světově uznávaní homeopaté
- jsem se seznámila s několika přístupy k homeopatické práci, všechny však respektují základní principiy, stanovené Hahnemannem.
- dále pak se systémem rostlin, podle nichž lze na základě charakteristik člověka určit lék, pokud patří do rostlinné říše a se systémem určování homeopatika podle tabulky prvků pokud jde o říši minerální.
Za oba tyto přístupy vděčíme Janu Scholtenovi, který je vytvořil. Lze si jen přát, aby byl za tuto svou práci ohodnocen nejvyšší možnou cenou, která se dává za objevy na poli vědy a poznání.
– že homeopatie neinvazivním a nedestruktivním způsobem poukazuje na staré přísloví … není bylina, která by na něco nebyla … a svým způsobem uplatňuje poselství bBible, kde je, volně uvedeno … „ dal jsem ti Zemi ku spravování a k užívání“…
Spravujme ji tedy moudře a spravedlivě ji vy-užívejme. Nemusíme vymýšlet chemické či jiné prostředky, používat drsné metody (… tady se nutí myšlenka na Descartese a francouzské enycyklopedisty, kteří vivisekcemi chtěli najít, kde je život …), k navracení zdraví homeopatickou cestou nám to, co je v přírodě stačí.
—————————————————
Na závěr bych chtěla uvést několik informací pro ty, kteří o homeopatii jako cestě ke zdraví, uvažují.
1/ Homeopatie ? … kdo na to přišel, kdy, proč
- pan Hahnemann, * 1755 v Míšni, smrt 1843 v Paříži
- stěžejní dílo „Organon léčebného umění“, dodnes platné, vydávané a stále využívané
- motiv napsání díla zřejmě spočíval v motivaci najít šetrný, nedestruktivní a účinný přístup k léčbě nemocí při respektování přírodních zákonitostí, podmiňujících člověka. A snad i nespokojenost s přístupy k léčení, jak je znal ve své době a patrně by názor nezměnil ani dnes
2/ Proč se homeopatií zabývat ?
- je to jedna z metod … jak určit-diagnostikovat a jak vyrovnat-léčit odchylky od stavu zdraví jednotlivého člověka
- je to metoda pochopitelná a prakticky užitná … levná a dostupná … homneopaticky se dá léčit „z pětikačku“, k nelibosti jistých firem a podnikatelů
- homeopatie napomáhá člověku porozumět sobě i druhým
- vrací ho zpět k vnímání sebe sama a k důvěře v sebe sama
- spojuje člověka s přírodou i Bohem, protože s celým jeho stvořením
- omezuje používání alopatických prostředků na minimum a rozvíjí a pozvedá kvalitu života … což je pojem, o kterém se dnes stále více rozmýšlí a hledají se definice
- v ne poslední řadě je dobré vědět, že velmi produktivní může být homeopatie v kombinaci s dalšími přístupy … s klasickým medicínským přístupem … čínskou medicínou …
3/ Proč homeopatický přístup ?
- respektuje vázanost člověka na přírodu a její zákonitosti
- v člověku homeopatie podporuje účast na cestě k navracení zdraví
- přináší mu nové poznání … o sobě samém … o druhých lidech … podporuje uvědomění si sebe sama a sebe-vědomý přístup k vlastnímu životu
- učí ho nebo jen připomene, že se máme „cítit“, vnímat a umět posoudit i vyjádřit, jak na tom jsme
- rozvíjí nás a nutí žít tady a teď … opustit čekání na „něco“, co teprve přijde … nebo, že …
4/ Homeopatický přístup k člověku
- předpokládá a rozvíjí schopnost setkávat se s pro-jevy člověka, který chce zpět získat stav zdraví jako předpoklad pro naplnění vlastního života
- vychází z pozorování, které ale nesmí být nepodmíněné našimi předem danými myšlenkovými strukturami, což si žádá odstup od přijatých a navyklých klišé … od vlastních, subjektivních a proto neopodstatněných předpokladů, kategorizací či škatulek, do kterých laicky či odborně lidi často zařazujeme, aniž bychom chtěli či si to uvědomovali
- necháváme člověka, aby se projevil sám, bez podsouvání našich vizí a postojů, v tom je tento přístup jedinečný i když náročný (alespoň pro mne stále)
5/ Vedení „homeopatického případu“ má tuto osnovu
- odebrání případu vstupním rozhovorem
- zpracování vyjádření člověka do rubrik, nejlépe použitím přesných citací, protože vypovídající o svém léku ví, zná jej
- vyhodnocení za použití materie mediky a následná repertorizace
- naplezení odpovídajícího homeopatika, podání
- sledování případu, kontrola, pokračování dle situace
- evidence
6/ Základní homeopatické principy
- léčení podobného podobným
- minimální dávka homaopatika
- jedno homeopatikum v jednom čase
K prvnímu principu chci dodat, že patrně platí zkušenost těla, zkušenost mysli … duše … ducha … + je faktem, že léky nám poskytuje příroda, a příroda to jsme my sami
Ke zkušenosti těla i ducha lze říci, že
- jen zloděj ví, před čím by se měl chránit člověk, který nechce být okraden
- jen alkoholik ví, kde je hranice
- notorický záletník ví, jak si připravit situaci, aby svůj „zálet“ mohl uskutečnit
- dobrý organizátor ví, co je to chaos, musí ho mít prožitý, aby mu mohl zabránit
- a tak lze spekulovat, že i … nemocné tělo ví, jak se vyhnout nemoci … resp. jak se uzdravit.
Co je cílem těchto a dalších zkušeností, které dnes a denně činíme ? … zachovat se, … udržet si životaschopnost … … přežít.
Puzení k životu je instinkt, dar, který jsme dostali narozením. Míru, sílu, intenzitu tohoto puzení si netroufám odhadovat. Jisté je, že je u každého z nás jiná a co víc, během života se ta intenzita mění. Záleží na okolnostech.
Berme „puzení k životu“ jako zákon, jako Boží dar. Jako plán, podle kterého funguje svět a my v něm.
Naše zkušenosti, resp. zkušenosti našeho těla a mysli říkají, co dělat a co ne, abychom přežili.
Myslím, že právě znalost „jak to chodí“ nám umožňuje „se zařídit“, průběžně měnit chování … a tím se učit. Naučené pak je naší ochranou před další neznámou zkušeností. Byť by bylo ne-vědomé.
Tou „znalostí“ disponuje naše vitální síla a díky ní i naše tělo a psyché je tím, co uzdravuje.
Zkušenost nám řekne, kdy je situace pro nebezpečná. A ta je, jak známo, nepřenosná. Moje zkušenost platí pro mně, tvoje pro tebe. Proto je tak důležitý individuální přístup a proto ten „typový“ často nepomáhá a téměř vždy má druhotné účinky, které nechceme.
Jsme jedineční, každý z nás je originál a odtud nevyčíslitelná hodnota každého života.
K zachování zdraví tedy nestačí léčit „průměrného“ jedince. Nějaký typizovaný kus. Ten neexistuje. Jsme originály a v tom je naše cena. Zničením originálu je něco nenávratně ztraceno.
Homeopatie svým přístupem k léčení tento fakt respektuje, ba přímo z něj vychází.
Naše tělo i mysl učinily zkušenost s nemocí. Hrozí jim zánik, … smrt.
Homeopatický lék, li- je správně zvolený, na tuto zkušenost navazuje „připomenutím“ situace, ale z hlediska nebezpečí poškození v nulové koncentraci. Homeopatikum neotráví, nepoškodí, nerozvrátí systém jak to často činí léky alopatické.
V podobě minimálního podnětu (minimální dávka) pro naši vitalitu umožní, „aby konala“. A naše vitální síla nás uvede zpět do stavu zdraví. Najednou, díky informaci homeopatického podnětu naše mysl, duše i tělo vědí, co dělat.
Jako přirovnání mně napadá příklad „jednoho člověka“, co umí najít řešení – je to „ztracený syn“, Bohu milejší než ten, který se „neztratil“, milejší proto, že on ví co má konat, protože nemocný byl.
Co jiného si přát, než homeopatii porozumět, naučit se jí a pomáhat. Sobě, bližním a profesionálně všem ostatním.
Čerpáno z této literatury
Samuel Hahnemann, Organon léčebného umění
James Tyler Kent, Přednášky o homeopatii
Jan Scholten, Tabulka prvků
Jan Scholten, Wonderful plants
Miranda Castro, Kompletní příručka homeopatické léčby
Zpracovala:
Ludmila Vránová, PhDr., III. ročník homeopatie při SAKH, Bratislava, 2016
